Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace









TOPlist

Zápisník: Cesta do Gruzie, kavkazské země, poprvé od roku 2014


Letadlo z Mnichova dorazilo dne 7. září ve čtyři ráno gruzínského času do Tbilisi, kde jsem vyšel ven z letiště k popelníkům plným cigaret a hlavně nepřetržitě kouřících taxíkářů, mezi nimiž bylo více žen. Hm, v Gruzii mi připadá nadlidská demografie, vzhledem k tomu, jak tedy bez rozdílu věku všichni kouří. Téma kouření a ochrany zdraví má u místního zdravotnictví daleko k evropské úrovni, naopak zde politika spíše chrání byznys.
Z letiště mne dovezlo taxi takřka přímo k hotelu nejbližšímu budově unie neslyšících    budovu v roce 1956 se postavili zedníci spolu s neslyšícími dobrovolníky, díky sovětskému politikovi Lavrentijovi Pavlovičovi Berijovi, který měl úzký vztah se Stalinem, protože byli oba rodáci z Gruzie. Berija, šéf KGB, měl neslyšící sestru, a na jeho rozkaz bylo o stavbě budovy rozhodnuto. První budova neslyšících byla postavena v roce 1926 na jiném místě - letos v zimě neslyšící plánují slavit výročí 90 let. V blízkosti se nachází ohromný stadion klubu Dynamo Tbilisi. Když jsem projížděl kolem stadiónu, přemýšlel jsem o historii a slavném fotbalistovi SSSR gruzínského původu Michalu Meskhim. Jeho nejlepší kamarád byl neslyšící Nodar Fiodorovich Rekhviachvili, viz odkaz: https://www.deaflympics.com/athletes.asp?118. Nyní je mu 71 a dříve rovněž reprezentoval Sovětský svaz, ihned vzpomínal na Československo, kde hrál s týmem kvalifikaci proti neslyšícímu týmu Československa a postoupili na deaflympiádu, na které získali zlatou medaili a později také stříbrnou medaili. Vykládal o svém nejlepším příteli Meskhim. Říkal, že mnoho tisíc slyšících kamarádů města Tbilisi mělo důvěru v jednoho neslyšícího -bratra-, tedy v něj. Říkal mi, že v současné době je v Gruzii velmi malá nabídka sportů pro neslyšící, zatímco v době SSSR na sport neslyšících mohli být hrdí. Teď pobírá malý důchod, bez olympijské renty, na kterou by měl nárok, kdyby žil v Rusku. Rovněž argumentoval pro Gruzii, kde má kořeny a milující rodiče, a kde dožije v demokratickém duchu, i když v žebrotě. Ve chvíli, kdy vzpomínal na blahobyt za Sovětské éry, nemluvil o starém režimu.    zleva: neslyšící olympionik Nodar Fiodorovich Rekhviachvili, Roman Lupoměský a neslyšící asistent tělocviku ve škole pro neslyšící.
První den návštěvy jsem strávil čtyři hodiny mezi členy neslyšících hostů v klubovně, se kterými jsem nesnadně znakoval, kvůli ruskému znakovému jazyku, který jsem ještě neznal. A náhodou jsem potkal neslyšícího kulhavého muže, který mi pak tlumočil až mého odjezdu domů. Za zmínku stojí beseda s neslyšícími, hlavně muži znakovali nadávky o Putinovi často ? stejně jako před dvěma lety v souvislosti se současnou politikou za nezávislost Gruzie a kvůli nezapomenutelné okupaci území Abcházie. Mluvil jsem se starou neslyšící paní, původem ze Sovětského svazu žijící v Tbilisi, s druhým manželem, který pochází z Gruzie, kde žije docela dlouho. Její první láskou byl neslyšící Muslim z Abcházie. Kvůli náboženství si její slyšící rodiče nepřáli, aby uzavřeli manželství. Sama si uvědomuje, že v sovětské éře se nemluvilo o konfliktu mezi etniky či národy, ovšem po rozpadu Sovětského svazu se toto téma silně vyvíjelo, obdobně jako v bývalé Jugoslávii. Mentalita neslyšících podporuje přátelství s neslyšícími jiných etnik, než u slyšících, kteří se neustále zaobírají příslušností k menšinám či různým náboženstvím.
Tbilisi není kosmopolitní město, já jsem ale vnímal, že město je pyšné na bohatou historii Gruzie a její tradice. Spousta domků je postavena v typické architektuře Gruzie, ale moderní architektura dostává jen málo prostoru, kvůli slabé infrastruktuře místního rozvoje ? Rusové tu zůstali po rozpadu Sovětského svazu.    Výhled na celé Tbilisi
Druhý den jsem otevřel diář s povinnými návštěvami. Na Zastupitelském úřadu ČR v Tbilisi jsem se setkal se zástupcem velvyslance panem Preclíkem, který byl dříve zaměstnán u NATO, se kterým jsem měl obdivuhodnou diskusi s poněkud nepříjemným začátkem, kvůli lámané komunikaci. Vzal jsem si notebook s sebou, ale ve veřejných prostorách budovy velvyslanectví nebyl silný signál internetu a do kanceláří v prvním patře jsme nemohli, pro zakázaný vstup do diplomatického prostoru. Po udělení výjimky jsme se připojili k internetu a jako prostředek živé komunikace s panem Preclíkem nám fungovala webkamera. Pan Preclík si tímto prvním zážitkem se mnou rychle uvědomil, jakým komunikačním překážkám čelí neslyšící. Nakonec měl na mě hodně dotazů ohledně komunikačních bariér a sektoru sociálního inkluzivního rozvoje, jež je uveden v nové koncepci Zahraniční rozvojové spolupráce České republiky po roce 2017. Diskuse stále probíhá ohledně koncepce pro středně-příjmové země, jako je Gruzie, zejména sektorovém rámci sociálního inkluzivního rozvoje. V oblasti zdravotně postižených je silný západoevropský tlak k inkluzi, ke které jsem vyjádřil mnoho připomínek: nejde o chybu v koncepci, ale hlavně nátlaku EU zabývající se -mainstreamingem- zdravotně postižených, což je téměř programová diskreditace standardního školství. Konec konců, dnešní nejen české, ale i rozvojové země včetně Gruzie učí všechny handicapované žáky standardní předměty, ale například pro sluchově postižené děti často nejsou k dispozici asistenti či tlumočníci. Pan diplomat Preclík by si přál, aby v rámci zdravotně postižených působily rozvojové projekty i nadále. I v tomto je blízká bilaterální spolupráce ve střednědobém horizontu. Je důležité, aby si objasnili propojování hlavně s místními partnery.
Třetí den se ukázal spíše bez programu. Neočekával jsem, že mě na seminář paní profesorka Markharoblidze sveze mercedesem. Zeptal jsem se jiných účastníků na témata semináře. Nikdo nic nevěděl, nakonec se probíralo memorandum v oblasti vzdělávání, konkrétně inkluzivní rámec vzdělávacích programů ? plán podpory pro asistenty a tlumočníky pro jejich práci ve vzdělávacích programech. Počet tlumočníků znakového jazyka v Tbilisi je 20, mimo město Tbilisi se odhaduje na 3-5 v každém regionu. Dnešní pointa je však jiná ? je málo vyučujících tlumočníků ve školách pro neslyšící, a to ministerstvo školství Gruzie by chtělo mít plošné inkluzivní programy, aby poslali tlumočníky do integračních škol, neboť školy pro neslyšící mají strach z inkluze do běžných škol. Také jsem navštívil školu s výjimkou pro neslyšící děti v Tbilisi před ještě zahájením školního roku. Na besedě u dětí bez omezení věku, dvě z nich odpověděly na můj dotaz prostřednictvím tlumočníka ruského znakového jazyka ? holky říkaly, že by měl být povinný předmět znakový jazyk: jakýkoli další předmět by bez znakového jazyka nezvládaly.    Neslyšící děti -ruce vzhůru-. Evidence čítala skoro 200 dětí ku 4 asistentkám pedagogů či tlumočníkům znakového jazyka. Obávám se, že politici podporují inkluzivní rámec včetně znakového jazyka v budoucnu do běžných škol, a ne školy pro neslyšící. Inkluzivní rámec zůstane nadále, avšak je otázkou jak respektovat jazyk a druhý jazykem, například - znakový jazyk a jeho kulturu, bude mít možná hlubší podpora smysl či ne-

  
Zleva Roman Lupoměský, uprostřed zástupkyně ředitele školy pro neslyšící a nedoslýchavá, vice-prezidentka Unie neslyšících, sekce sportu. Podle mne je tato inkluzivní politika odrazem spíše ekonomické politiky, než zdravé flexibility a adaptability.

   - Neslyšící žákyně napsala mé jméno v překladu gruzínštiny, na kterou jsou pyšní jako na skoro prehistorické psaní. Komunita neslyšících používá dodnes ruský znakový jazyk, šíření znaků bylo za carského období. Viděl jsem gruzínské transformace v oblasti vzdělání a v oblasti sociální, ale pokračují velmi pomalu. Není důležité, že se vyvíjí pomalu či rychle, zejména sektor infrastruktury sociálního inkluzivního rozvoje potřebuje mít dostatek zkušeností sdílených s nevládními i státními institucemi této země, aby napravili či prosazovali jejich důsledky v rámci inkluzivní politiky ? je lépe koncipován než původní proces inkluzivní politiky. Vím osobně - někdo argumentuje úsporami, ale modifikace legislativ jsou ještě dražší.
Pro mé zápisky jsem vybral shrnující témata a zbytek neformálních diskusí proběhly v přátelském duchu, ale byly patrné trvající frustrace (odraz gruzínské mentality) z minulosti s bývalým Sovětským svazem. Většina lidí, se kterými jsem se setkal, vykládali o minulosti, mstách, než o tématech novodobého světa. Skoro po týdnu jsem poznamenal, že tato momentka je pro mne závěr této mé návštěvy Tbilisi.
Roman Lupoměský