TOPlist

"Svět bez zvuku"


Neslyšící dětí z Afriky hledají na izolování i na sebe najít dobrou cestu a nakonec štěstí, jak to vždycky říkají, taky stále bojuje o spravedlnost, jak říkal ten misionář. Učitelé z misionářské sbory se africkým dětem dávají najevo.

David Worlobah je učitel neslyšících v jedné místnosti ve škole v Libérií. Ten si říkal, že je to velice cennější vzdělávat se pro neslyšící, ale nezáleží na věkové hranici, hlavně je ve vzdělávání. Ten nechtěl, aby libériejští neslyšící studenti mají nízkou prioritu, proto se zaostřit soustředil na kurs, aby všichni dostali na vzdělání. David Worlobah spolu s dobrovolníci od United Methodist Missionary doufají: "my chceme si rozvinout nadále".

Navštívil David na sousednictví okolo kostelu, kde se s neslyšícím chudým Neekou potkal poprvé. On předtím do školy nikdy chodil. Ten prý pracoval na uličičkách jako čístíč na obuv. Neeko si vydělával na minci za zřídkdy. Někdy dal mu mince jako pomoct, kvůli chtěl se taky vzdělávat. David se s Neekou předtím setkal ani nekomunikovat, po několika měsíců se Neeko začal lepé studovat základní ználost. Neeko si říkal sám: Je to pro mně důležitá škola, protože ta mi poučovat víc a víc.

Učitel David Worlobah si říkal: všichni musíme mít schopnosti ve komunikaci. Ten si dělal starosti o nich jako odpovědný. Předtím s misionáři spolupracovat byl, ale ted´ misionáři skončili v Libérií a odjeli. Zatím pokračovat vyučuje sám Worlobah.

Informovala to Naděje neslyšících, že dostali hodně černochů trest, kvůli zúčastnili se přiležitost k předávné občanské války byly v Libérií. Zde i jsou utečenci mezi sousedmi ze státy: Sierry Leoně a Ivory Coastu. To odhaduje asi 20% z tito lidé jsou sluchově postiženi.

Nedávno jsem si dobře zpamatoval na můj dopisování z Libérií od neslyšící Heleny, která žije v hlavním městě Monrovii. Dopisovala si mi jednou na moji e-mailu. Došla mi něco zprávu tragického, ve které sama se zmínila, že její otec byl bohatý farmář. Vlastnil si několik pozemek ve vesnické farmě. Po delší dobu farmář náhodného nájemníka, který ho nesplatil peníze jako dáň za pozemku. Nájemník opět zadlužil otcova Helena peníze, ale je nevrátil peníze. Farmář neměl v klidu by ho vyhodit chtěl, ale počkal až přijde nájemník. Možná, že zítra večer, jak si říkal farmář vedlejší neslyšící Heleně seděla v kuchyně.
Druhého dne nebyl farmář doma a přes v noci zase nepřišel. Rodinova Helena si břečela a stále na něj čekala. Po dvou dny třetí den si zkusila Helena projít do úzké uličičky mezi dvěma domečkami kvůli hledala na otci. Předtím si myslela, že její otec se vždycky vrátil po práci hned zástavit se u kamarádu. Tam není a znovu si zkusila projit vedlejší ulici k směrem na poli, kde zde si otec vlastnil na pár pozemek. Opravdu tedy ležel otcovo tělo a někdo ho bodl, ale bez důrazy. Záhy se Helena utíkala a břečela se. Helena rodiče se později zavolala na policií. Byl pohřben ve vesnici.
O pár měsíců později, Helena rodiče si žádala na závět´po otcově smrti jako dědictví ani dostát. Nakonec podala na Liberijské justici, která mu neuznávala. Její osud byl zničený a pořád zůstává na otci myslet. Nikdo se jí i členové rodiny nestáral.

V Libérií, kde se nyní v hlavním městě Monrovii trochu změnilo, než po krvavé občanské války, které byly již dost dlouho. Teprve v roce 1996 vzala jako pravomoc a státní hlavu, která vladuje součásná prezidentka jako první dáma, která se jmenuje Perry.

Dopisovatel: Roman Lupoměský